Existuje jedno nepříliš medializované téma, které však islámem, hlavně pak tím nejpřísnějším, velmi silně rezonuje. Tím tématem jsou hroby, hrobky, mauzolea a věci s tím spojené.
Všichni asi znáte Tádž Mahal, že? I to je muslimská hrobka. A ano, pamatujete si dobře, že to je v Indii, kterou máme zde v Evropě spojenou hlavně s hinduismem, ale faktem je, že byla Indie dlouhá léta pod nadvládou islámu a od úplného pádu do něj ji dost možná zachránil ten liberály milionkrát prokletý britský kolonialismus.
Zpět k tématu. Tádž Mahal je asi nejkřiklavější příklad muslimské hrobky, ale po celém islámském světě lze najít opulentní pohřební architekturu, včetně takzvaných funerálních madras (vzdělávací instituce) spojených s waqfem (nadace).
Majetek takto investovaný byl od zapsání majetkem Alláhovým, nesměl být děděn, převáděn, rozprodán, atd., a to až navěky. Součástí zakladatelských listin pak byl zpravidla výběr učitelů koránu a hadíthů (zaznamenaná slova prorokova), výplaty mezd a pravidelných darů z výnosů takovéto instituce a samozřejmě pak i pravidelné čtení koránských veršů a prosby Alláhovi, aby byla spirituální odměna za tyto činy připsána k posmrtné odměně zakladateli oné instituce, jeho potomkům, rodině, případně všem mrtvým muslimům. Mecenáši si tak vlastně zajišťovali permanentní posmrtnou advokacii před Alláhem.
Na druhou stranu však můžeme vidět, že mnozí jiní muslimové pro změnu vezmou buldozer a srovnají hřbitovy se zemí.
Proč tak obrovský rozdíl a co z toho je tedy ten islám?
I když to může znít neuvěřitelně, ale ještě předislámský kult předků je v islámu pořád tak silný, že se ho na mnoha místech nedaří vymýtit. Lze se tak setkat s různým obcházením hrobů, hostinami nad hroby, hlasitým lamentováním a nářky, hudbou, modlením se k mrtvým za přímluvu u Alláha či jiné zázraky, honosnými hrobkami a stavbami, atd.
To vše a mnoho dalšího jsou v islámu věci zapovězené a lze celkem logicky odvodit proč. Veškeré uctívání má být pouze Alláhovo a prorok proti všemožným pohanským rituálům (které samozřejmě často byly spojeny s kultem předků) bojoval a i jedna z jeho posledních slov patřila proklínání židů a křesťanů, že si ze svých proroků udělali svaté a nad jejich hroby postavili svatostánky a modlí se i k nim a ne výhradně k Alláhovi. Sám pak během svého života nechával hroby srovnávat se zemí (přípustné bylo, když hrob vyčuhoval jen lehce a byl nějak označen, aby byl poznat) a jsme v tomto případě svědky věci v islámu notoricky známé – boj proti jinověrcům a všem možným cestičkám, které by k nějakému tomu širku (přidružování k Alláhovi) mohly vést.
Nenechte se tedy zmást, pokud někdy uslyšíte, že hrob muslima by neměl být okázalý z důvodu jakési skromnosti či něčeho podobně vznešeného. Jsou za tím i důvody podstatně praktičtější.
Z hlediska přísného výkladu islámu by koneckonců měl i ten Tádž Mahal být srovnán se zemí buldozery.