Den 24 – satanské verše

Satanské verše.

Slyšet jste o nich mohli ve dvojím významu. Prvně jako o knize Salmana Rushdieho, která byla vydána roku 1988 a za níž si vysloužil fatwu (ajatolláh Chomejní) odsuzující ho k smrti a žije dodnes pod ochranou. Problémy mají i její překladatelé a vydavatelé.

Muslimy tehdy naštvalo, že byl v knize Mohamed zobrazen jako majitel bordelu, jeho ženy jako prostitutky, jeho kumpáni jako banditi a jeho samotného v knize nazývali Mahound (honící pes, zvrhlík, uctívač model, ďábel), což je nadávka, kterou Mohameda častovali křižáci a mnoho protiislámských autorů převážně ve středověku.

Druhou variantou jsou pak verše, které údajně byly součástí koránského zjevení, ale následně je Mohamed popřel s tím, že se mu je pokusil podsunout Satan. Zmínky o nich jsou převážně u nejstarších autorů z islámského světa, protože pak se rozvinula tradice, že prorok Mohamed byl neomylný a tedy se nic takového nemohlo stát.

A cože to v těch verších seslaných Ďáblem bylo?
Údajně toto: „Přemýšleli jste o Al-Lát, Al-Uzzá a Manát, té třetí – jiné?
Věru, to jsou labutě (bohyně) vznešené a můžete vskutku doufat v jejich přímluvu!“

Ptáte se teď sami sebe, co je na tom tak hrozného, že? Tyto verše ve skutečnosti totálně popírají tawhíd, tedy striktní islámský monoteismus a říkají, že lidé mohou skrz pohanské bohytě hledat přímluvu u Alláha.

Kdo četl mé předchozí příspěvky, možná už chápe, jak moc je podobná tolerance pohanství s islámem neslučitelná. Přidružování k Alláhovi je nejhorší možný hřích.

Dnes už se nedozvíme, zda jde v případě satanských veršů o ozvěnu prvotní varianty islámu, zda se Mohamed utnul nebo to byl jeho politický tah, kdy naoko ustoupil tehdejším pohanům, aby se do nich o něco později pustil s o to větší vervou.

Satanské verše nenalezneme v koránu ani hadíthech, ale je naprosto vyloučené, aby se o nich zmiňovalo několik prominentních autorů z rané islámské éry aniž by na tom něco nebylo.

Jen si představte, že by takto záměrně poškodili renomé svého vůdce.