Dnes něco málo o otroctví v islámu.
Stručně – je povoleno koránem i tradicí.
Dle muslimů samotných islám limitoval zdroje otroků čistě na válečné zajatce z řad nevěřících (a jejich žen a dětí). Je to jakýsi trest za boj proti Alláhovi a jeho služebníkům.
A co když konvertujete během otroctví k islámu? Smůla.
Předchozí právo nemůže být vymazáno pozdějším. To by bylo k Alláhovým bojovníkům nefér. Alláh je však štědrý a slitovný, takže lze otroka propustit nebo ho vyměnit za výkupné, což je koneckonců oblíbená praxe mnoha dnešních islámských bojůvek.
Logika islámu je v tomto směru zcela zřejmá – pokud se někdo stal otrokem, bylo to proto, že odmítal přijmout pravdu islámu a ještě proti němu bojoval, takže vzít někoho takového do otroctví je bohulibý čin, protože mu bráníte pokračovat v páchání zla. Islám vidí otroctví vlastně jako takovou kombinaci spravedlnosti, dobroty a soucitu. Milé, že?
Praxe pak byla víceméně taková, že pokud už obránci prohrávali, radši často vlastní ženy a děti povraždili než aby je nechali dostat se do rukou muslimům a sami taky radši volili smrt. I pohoří Hindúkuš vděčí za své jméno islámskému obchodu s otroky. Překlad doslova zní – Hindojatka.
Sex s otrokyněmi (dělal to prorok i jeho společníci) samozřejmě povolený je, stejně tak s válečnými zajatkyněmi. Ty jsou mimochodem jeden z důvodů, proč není nijak v islámu doporučováno zabíjet v boji ženy a děti.
Není to proto, že by to bylo amorální, ale proto, že ženy a děti běžně bývaly důležitou součástí kořisti a jen pitomec by si kořist ničil.