Dnes něco o tom, jak islám vnímá sebe a lidský původ.
Dle Koránu byl člověk stvořen pro jediný účel. Aby uctíval Alláha a nic než Alláha, a to každou svojí myšlenkou i činem.
Jsou to i základní slova vyznání islámské víry, takzvané šahády. Není boha kromě Boha a Mohamed je jeho prorokem.
Člověk se dle islámu rodí jako muslim a jeho duše přirozeně k přijetí islámu inklinuje. Prvotní lidská společnost po Adamovi byla naprosto muslimská a první rozkoly začaly až za proroka Noema. Zde lze vidět, že islám se považuje za něco mnohem staršího než je 1400 let od doby, kdy skutečně vznikl.
Všichni proroci (Ježíš, Mojžíš, Abrahám i mnoho dalších) byli sesíláni Alláhem a všichni byli muslimové, kteří měli obnovit islám mezi lidem, který původní sdělení Alláhovo stále více komolil.
Na 100 % uspěl až Mohamed, který je považován za pečeť proroků, tedy posledního proroka, po němž už žádný jiný nepřijde. Z toho lze odvodit dvojí.
Za prvé – skutečný islám je totálně nereformovatelný. Inovace je v něm považována za něco horšího než hřích.
Za druhé – zatímco my hledíme na dějiny jako něco, co se postupně rozvíjí, islám na ně hledí jako na něco, co degeneruje.
Ateismus či polyteismus jsou z jeho hlediska nejhorší ukázky oné degenerace a proto též mnohé reformy v islámu nesměřují k reflexi nových skutečností, ale naopak k očistě od všeho nového.
Víru, že islám se postupně rozvine v něco civilizovanějšího lze tedy s klidem považovat za nepochopení jeho základního fungování z jedné strany a hazard s bezpečností jakékoliv neislámské společnosti ze strany druhé.