Islám, hudba a zpěv.
Opět samozřejmě existují liberální i přísné výklady dané záležitosti. Ty liberální zpravidla říkají, že je to halal (povolené), dokud nedochází k míchání pohlaví, konzumaci alkoholu a drog či dokud nejsou zpívány závadné texty, atd.
To samo o sobě je pro nás na západě nepřijatelné limitování. Zdá se ale, že mnohem víc přitakávají islámské texty zastáncům podstatně přísnějších výkladů, které obecně buď povolují pouze rytmický bubínek nebo nepovolují ani to.
Korán se o tom zmiňuje ve smyslu, že jsou zakázané takzvané plané řeči (v jiném verši ve stejném smyslu plýtvání časem) a učenci se víceméně nemohou shodnout, do jaké míry se tím myslí zpěv, tanec, hraní na hudební nástroje či více variant najednou či ještě navíc pomluvy, šíření nepravd či neislámských názorů, atd.
Celou záležitost tak upřesňuje tradice, tedy zaznamenané výroky a činy proroka a jeho nejbližších. A ti nejvýznamnější z nich se shodují, že je tím myšlen zpěv a hudební melodie, což vše je hlas Satanův, který odvádí od náboženství jako nic jiného.
A tradice je v tomto směru poměrně bohatá ať už jde o plně autentické zprávy či takové, u kterých je nějaká minimální pochybnost někom v řetězci předavatelů. Sám prorok se ale vyjadřoval celkem jasně. Říkal třeba, že v jeho náboženské obci se jistě časem najdou takoví, kdo budou smilnit, pít alkohol, nosit hedvábí (pro muže je zakázané) nebo hrát na hudební nástroje.
Jinde pro změnu zakazoval kupovat či prodávat otrokyně, které zpívají. Zakázána samozřejmě není jen hudba či zpěv, ale i její poslech.
Prorok si též uvědomoval, že budou existovat lidé, kteří to v jeho obci budou povolovat a odmítal je (viz úvodní zmínka o liberálním přístupu). Že hudba a zpěv jsou na mnoha místech odsuzovány a jinde dávány na rovinu s dalšími věcmi, na jejichž zákazu panuje plná shoda (smilnění či alkohol třeba) je nepopiratelné.
Prorok byl znám i tím, že když slyšel hudbu či zpěv, zacpával si uši a po něm to opakovali i jeho nejbližší.
Pokud hudbu slyšíte proti své vůli, hřích v tom dle konsenzu autorit není. Za to nemůžete a činnost je souzena dle úmyslu. Z toho ale i plyne, že člověk se má vyhýbat všem událostem, při kterých k takové činnosti bude docházet (o čemž jste věděli dopředu). Nelze třeba přijmout pozvání někam, kde bude hrát hudba, i když byste si říkali, že tam kvůli hudbě nejdete a hudbu tak uslyšíte proti své vůli a bude ok tam být. Ne, nebude. V takovém případě byste totiž pořád byli součástí řetězce, který obsahuje i zakázané činnosti a tudíž je celý správnému muslimovi zapovězen.
I podle šejka Ibn Tajmíji, jednoho z největších islámských myslitelů všech dob, byli čtyři hlavní zakladatelé sunnitských právních škol ve shodě ohledně zákazu hudby. A jen tak mimochodem budou lidé povolující něco takového proměněni Alláhem v opice a prasata.
Nejpřísnější výklad přitom měla škola Abú Hanífy. Užívat si hudbu tam bylo bráno jako projev nevíry. Pokud slyšíte hrát odněkud hudbu, jste podle nich jako muslim dokonce povinni v rámci zásady nařizování správného a zakazování špatného do takového domu bez dovolení vstoupit a činnost zatrhnout.
Vyrábět hudební nástroje je zakázáno samozřejmě též.
Pokud vám někdo hudební nástroj rozbije, nemáte u islámského soudu nárok na odškodnění, protože takový nástroj nemá žádnou hodnotu.
Je zakázáno hudební nástroje i prodávat. Opět byste tak byli součástí řetězce zakázané činnosti.
Výjimkou z toho všeho je občas jen daff, bubínek podobný tamburíně. I tam jsou ale silná omezení, pokud vůbec povolen je. Muž například na daff hrát nesmí a ani nesmí tleskat do rytmu, protože tím ztrácí svoji maskulinitu a Alláh proklel ženy, které napodobují muže a muže, kteří napodobují ženy.
Dalo by se ještě pokračovat, ale myslím, že jako základní osvětlení dané záležitosti by to pro dnešek mohlo stačit.
Celkově bych to shrnul tak, že pokud Tálibán či někdo jiný ve jménu islámu zakazuje hudbu a zpěv, má pro to v koránu, tradici i výrocích mnoha velkých myslitelů islámu zatraceně dobré podklady.