Otázka je tedy jednoduchá. Když člověk trpí, jsou jeho hříchy umenšeny?
Odpověď zní ano. Jakákoliv těžkost či bolest je vnímána jako určitá forma pokání. Nemoci, obavy, těžkosti, dokonce i bodnutí trnu. Vše se počítá.
Pokud to dotyčný snáší s pokorou, i za to ho Alláh odmění.
Stejný efekt v případě malých hříchů pak má správné uctívání a vyhýbání se velkým hříchům. To samé postění se, malá očista (wudoo, velká je ghusl) nebo též dobrovolná noční modlitba (qiyaam).
Specifickou formu pokání už ale vyžadují velké hříchy, a to může být v extrému klidně i absolvování trestu smrti.
Za největší hříchy jsou určeny konkrétní tresty a i dle hadíthů zachovaných z dob proroka jsou tyto tresty pokáním za daný prohřešek.
Pokud dotyčný zhřeší, ale zůstane to utajeno (i to je bráno jako projev vůle Alláha), je pak na Alláhovi, jak si to s ním vyřídí. Hadíthy tak vyprávějí i příběh muže, který zabil sto lidí, ale snažil se hledat odpuštění a Alláh mu odpustil.
Pokud ale hříšník zemře ve stavu hříchu a mezi jeho hříchy je i širk, tedy přidružování k Alláhovi, pak mu odpuštěno nebude.
Cokoliv jiného může být odpuštěno (dle vůle Alláha), ale přidružování ne. Pokud se ale někdo svými hříchy ještě chlubí a nebo je nebere vážně, s odpuštěním též počítat nemusí. Je to dokonce vnímáno tak, že milosrdný Alláh mu třeba celou noc kryl během hřešení záda a on z toho má ještě šoufky.
Ti, kdo hřeší otevřeně, se odpuštění také nedočkají …. Pokud se pak jedná o závažné hříchy jako je smilstvo, měla by být dotyčná osoba rovnou popravena.
A tady mých druhých třicet dnů islámu končí. Děkuji všem, které to zajímalo a nechali se obohatit …. Pokračování zase někdy jindy, třeba zase rok.